Kdo jsi, človíčku?
Sdílet na FacebookuPřed námi se otevřou dveře neznámé herny a čtyřletá holčička se hned vrhne na pastelky a pokreslí s nimi list papíru. Přidají se k ní další dvě dívenky. Jen jejich čtvrtá stydlivá společnice se ke stolu, kde sedí ostatní děti, neodvažuje. Maminka ji do místnosti doslova vtáhne. Ale ona tam nechce zůstat a hned běží zpátky do máminy náruče.
Vypadá to jako scéna z mateřské školy, ale jsme právě svědky jednoho z pokusů, který je prováděn v rámci vědeckého výzkumu na Marylandské univerzitě. Stejně malé holčičky vědci sledovali při hře, už když jim byly čtyři měsíce. Živější malé slečny už tehdy zvědavě reagovaly na nové podněty, bázlivá holčička naproti tomu začala při pohledu na neznámé pestrobarevné hračky kopat nohama a s pláčem hledala maminku. Podle překvapivého zjištění vědců se jedná o součást jejich osobnosti. Bázlivý jedinec propadne zoufalství, odvážný člověk je nabuzen k dalším objevům. Tyto rysy chování jsou dětem přiřknuty již od kolébky.
Na svět se rodí každý s jiným temperamentem
Naše geny rozhodují o mnoha aspektech našeho vzhledu, zda zdědíme nos po mamince nebo tatínkovi, jaký budeme mít úsměv apod. Jsou však zodpovědné i za část našeho charakteru. Podle vědců je náš temperament daný již při našem příchodu na svět a ovlivňuje to, jak rychle se rozčílíme nebo uklidníme, zda bez problémů navážeme vztahy s ostatními nebo se budeme spoléhat raději pouze sami na sebe. To je převratný objev ve vývojové psychologii, zejména s ohledem na to, že v sedmdesátých letech se vycházelo pouze z toho, že děti ovlivňuje výhradně výchova, zážitky a vliv jejich kamarádů.
Ale staneme se tím, čím jsme, opravdu jen z rozhodnutí přírody? Jak můžeme rozpoznat pravou osobnost dítěte z prvního přátelského úsměvu nebo zoufalého pláče? A hlavně: jak ji můžeme podporovat?
Pozorováním snadno odhalíme individuální charakterové rysy
Abychom odhalili individuální charakterové rysy našeho děťátka, stačí sledovat, jak dítě reaguje na různé podněty v rozličných situacích. To ovšem neznamená, že budeme každý jeho projev ztotožňovat s chováním některého z našich příbuzných. „Jedním z dávných instinktů člověka je hledání podobností v rodině,“ tvrdí profesor Univerzity v Jeně, Franz Neyer, zabývající se psychologií osobnosti. Podobnost přináší pocit blízkosti a sounáležitosti. Dítě je pak rodičům ještě blíže. To má ovšem svá rizika v tom, že dítěti přisoudíme i takové vlastnosti, kterými ani v nejmenším nedisponuje.
Každé dítě je však jiné, základní rysy osobnosti se často liší i u sourozenců. O tom, jaké dítě opravdu je, se může přesvědčit každý, kdo bude svého potomka bez předsudků pozorovat při hře a mazlení a kdo se dokáže oprostit od vlastních nadějí a očekávání. Může tak nalézt odpověď na to, jaké jsou slabé a silné stránky jeho potomka i v čem je potřeba dítě podporovat, aby se správně rozvíjelo.
Každým dnem se dítě trochu mění
Musíme si uvědomit, že ne všechno je dědičné. „Nejsme sluhy genů,“ říká britský genetik Steve Jones. „Naše geny do jisté míry naše příležitosti ovlivňují, díky nim jsou určité aspekty vývoje pravděpodobnější.“ Každé dítě musí pochopit, že uslyší i „ne“, a to i tehdy, pokud zdědilo otcovu tvrdohlavost nebo matčinu vytrvalost. Na druhou stranu, pokud budeme své citlivé dítě chránit před každým nebezpečím, cizími lidmi nebo novými zkušenostmi, jeho strach ze světa se bude ještě více prohlubovat.
Temperament je vskutku daný, ale nepochybně se formuje také pomocí výchovy, zkušeností a zážitků. Vědci se proto soustředili na pokusy s kojenci. Podle výzkumu psychologa Harvardské univerzity Jeromeho Kagana je každé páté miminko trochu bázlivé či přecitlivělé a pokud v jeho okolí dojde k nějaké změně, rychle se u něho projeví stres. Když je pak rozrušené, uklidní se velmi pomalu. Ovšem mezi dětmi z pokusů, které prováděl psycholog Kagan, zůstalo jen pár typických strašpytlů, pokud je tedy rodiče vychovávali v láskyplném prostředí a nesnažili se je chránit před všemi neúspěchy a zklamáními, které život přináší. Ve dvou letech byly děti takových rodičů již mimořádně odvážné, zatímco děti přehnaně ochranitelských rodičů zůstaly tím, čím byly – ustrašenými králíčky.
